Holotropní dýchání
Co to je a jak nám může pomoci
OBSAH
HOLOTROPNÍ DÝCHÁNÍ
Holotropní dýchání představuje účinný nástroj psychospirituální transformativní praxe, který původně vyvinuli manželé Stanislav a Christina Grofovi. Mimo to ho lze také chápat jako prožitkovou psychoterapeutickou techniku. I když ho Dr. Grof ve svých dílech často označuje termínem „holotropní terapie“, v praxi o holotropním dýchání obvykle uvažujeme spíše jako o prostředku k sebeobjevování než jako o psychoterapeutické technice jako takové. Ukázalo se totiž jako velmi přínosné nejen v obdobích, kdy čelíme psychickým nesnázím, ale také v časech, kdy se cítíme celkově v dobře, avšak hlodá v nás zvídavost a toužíme po dobrodružství, hlubším porozumění sobě samým, vztahům s našimi blízkými i celkově světu kolem nás. Někteří z nás v sobě mohou dokonce objevit touhu otevřít své vnímání transcendentní dimenzi reality a i v tomto případě bude holotropní dýchání skvělým pomocníkem. Z toho vyplývá, že psychické obtíže (či přímo dysfunkce) na jedné straně a duchovní probuzení a osvícení na straně druhé lze chápat jako dva krajní protipóly jednoho spektra fungování lidské mysli.
Co znamená slovo „holotropní“?
Pojďme se nyní zaměřit na výše zmíněnou terminologii. Ústřední koncept celé metody vystihuje výraz holotropní, který je složeninou dvou řeckých slov: „όλο“ [ólo] znamenající „celek“ a „τρεπειν“ [trépin] ve významu „směřovat“. Slovo „holotropní“ tak lze přeložit jako „směřující k celistvosti“.[1] Tento pojem reflektuje základní myšlenku, že jako lidské bytosti začínáme svůj vývoj ve stavu fragmentace a následně usilujeme o dosažení stále větší míry celistvosti či úplnosti. Toto se vztahuje primárně k našemu já, čili obecně řečeno k naší niterné prožitkové skutečnosti, s níž se subjektivně ztotožňujeme. Idea, že tento holotropní proces je součástí naší lidské přirozenosti, je ve shodě s pojetím řady psychologických škol, z nichž můžeme uvést dílo Carla Gustava Junga, vývojovou psychologii (Piaget), humanistickou psychologii (Maslow), integrální psychologii (Wilber) a zejména pak transpersonální psychologii. Co je však nejspíš ještě důležitější, že rezonuje napříč školami západních i východních filozofií a je jádrem všech velkých světových duchovních tradic.
Jak tedy do toho všeho zapadá holotropní dýchání? Jednoduše a přirozeně. Teď už víme, že v sobě máme niternou a neustále činnou tendenci směřovat k stále vyšším úrovním úplnosti (neboli integrity) a víme také, že tento pohyb k stále vyšším úrovním celistvosti lze chápat jako směřování k vyšším úrovním zdraví (duševního, ale i tělesného). Jedinou otázkou pak zůstává, jak odstranit jakékoliv překážky, které tomuto procesu stojí v cestě.
A právě zde se otevírá prostor pro holotropní dýchání. Představuje sofistikovanou, a přesto překvapivě jednoduchou a elegantní metodu k přechodnému odstranění podstatné části překážek, které obvykle blokují, nebo alespoň výrazně zpomalují sebeuzdravující proces přirozeně probíhající v našem organizmu. Holotropní dýchání nám tak dává příležitost urychlit náš celkový vývoj. Více o tom, jak to celé funguje, se dozvíte v části Metoda.
Psychospirituální transformativní praxe
V úvodu jsme si řekli, že holotropní dýchání je formou psychospirituální transformativní praxe. Ale co to vlastně znamená? Napoví nám právě samotný název. Zaprvé zde vidíme spojení psychologického a duchovního (tedy spirituálního) rozměru našeho bytí. Když uvažujeme o psychologické složce naší existence, obvykle máme konkrétně na mysli psychodynamický aspekt naší mysli, jinými slovy vzájemnou souhru různých částí naší osobnosti, jako jsou vzpomínky, motivace, záměry, či emoční a myšlenkové vzorce, které se vynořují z hlubin nevědomé mysli. Všichni z osobní zkušenosti víme, že tyto niterné části mohou někdy vzájemně vstupovat do konfliktu, přičemž míra intenzity těchto konfliktů z velké části určuje celkovou kvalitu našeho života. Většina z nás rovněž poznala, že některé z těchto konfliktů nám dokážou komplikovat život s velkou vytrvalostí. S využitím rozšířených (holotropních) stavů mysli lze, za předpokladu, že se jedná o dobře facilitovaný a integrovaný proces, dodat do celé situace novou, hluboce ozdravnou dynamiku. Lidé pak tyto prožitky nezřídka popisují jako objevení „chybějícího dílku skládanky,“ jiní je třeba zase přirovnávají k vložení postrádaného kolečka do hodinového stroje, který se tím uvedl do chodu a rozpohyboval se vpřed. To, co se tito lidé snaží popsat je skutečnost, že se v nich probudil určitý vývojový proces. A právě zde přichází na řadu slovo transformace. V závislosti na jedinečném vnitřním uspořádání každého člověka může tento vývojový proces dříve či později vyústit ve významnou životní transformační událost vyznačující se radikálním posunem v rozsahu vnímání. Člověku se otevře vstupní brána do úplně nové, mimořádně rozsáhlé dimenze prožitkové reality. Tato revoluční událost v životě lidského jedince je v mnoha kulturách a duchovních tradicích chápána jako počáteční duchovní otevření (nezaměňovat s pojmy probuzení či osvícení ve smyslu pokročilých stádií lidské duchovní vyzrálosti).
Prožitková psychoterapeutická technika
Do třetice, abychom ještě o trochu lépe pronikli do podstaty a smyslu holotropního dýchání, pojďme si blíže objasnit i termín prožitková psychoterapeutická technika. V dnešní době je popularita nejrůznějších psychoterapeutických přístupů a technik na vzestupu, takže téměř každý má alespoň obecné povědomí o tom, co to psychoterapie je. Je možné se domnívat, že její kořeny sahají až kamsi do prehistorických časů, kdy měl předchůdce soudobé moderní psychoterapie podobu důvěrného rozhovoru se starším a moudrým členem rodiny či kmene, možná vlastní babičkou, nebo knězem či šamanem. Lidé přirozeně vyhledávali laskavou, soucitnou a přijímající společnost nejzkušenějších a nejdůvěryhodnějších členů svých společenství, s nimiž mohli sdílet svá trápení, a skrze sebevyjádření a sdílení své bolesti dojít úlevy a vnitřního usmíření. To vše si mnohé kultury uchovávají dodnes, neboť akt prostého sdílení strastí s druhým člověkem v kontextu důvěry a respektu ani dnes neztrácí nic ze své hodnoty a důležitého léčivého potenciálu.
V moderní době se poznání na poli psychoterapie čile vyvíjelo a postupovalo systematicky vpřed, zejména poté, co své revoluční objevy, nové teorie a psychoanalytické metody předložili Sigmund Freud a Carl Gustav Jung. Výraznou měrou tento vývoj obohatil svým dílem i Stanislav Grof, který si s velkou naléhavostí začal uvědomovat omezení převážně verbálních terapeutických přístupů svých předchůdců. Díky svému vzdělání v oblasti psychologie a psychiatrie, obdivuhodným znalostem z mnoha dalších vědních oborů, široké obeznámenosti s šamanskými tradicemi mnoha původních etnik a kmenů, ale i východními spirituálními tradicemi a jejich systémy transformativních praxí, mystickými školami západní kultury, a v neposlední řadě také díky vlastnímu klinickému výzkumu s psychiatrickými pacienty, si Dr. Grof brzy uvědomil, že aby mohla jakákoliv psychoterapeutická technika být skutečně účinná, musí překročit omezení čistě verbálního (analytického) zpracovávání a začít využívat také mimořádné stavy vědomí, ve kterých ozdravný proces může, je-li přijat s porozuměním a podporou, probíhat spontánně a souběžně na všech úrovních existence (tělesné, emoční, konceptuální i duchovní) – jinými slovy, skrze přímý plnohodnotný prožitek, nikoliv pouze prostřednictvím slov. A právě z tohoto uvědomění a porozumění se zrodila metoda holotropního dýchání – ze stejného uvědomění a porozumění, které již celá tisíciletí střeží domorodí šamani a autentičtí lidoví léčitelé.
Potřebujeme holotropní terapii?
Pokud jde o emoční vyrovnanost a naše duševní i tělesné zdraví, většinou přirozeně chápeme, že tyto aspekty života musíme udržovat v co nejlepší kondici, chceme-li žít naplněný a šťastný život. Většina z nás intuitivně prožívá své tělo a mysl jako sebe samé a je tak vcelku přirozené, že chceme, aby obě tyto složky byly zdravé, silné, dobře fungující, schopné dalšího růstu, vývoje a regenerace a pokud možno je nic netrápilo. Každý člověk chce být zdravý a šťastný, proto i odpověď na úvodní otázku zní: ano, jakýkoliv účinný nástroj, který posiluje naše zdraví a rozvoj je bezpochyby smysluplný a užitečný.
To ale není všechno. Holotropní dýchání, podobně jako kterákoliv jiná autentická a efektivní duchovní praxe, přináší další výhody, jež jdou mnohem dál za pouhé dosažení štěstí a zdraví jednotlivce. Jakmile docílíme určité úrovně vnitřní integrace, pozitivní účinky naší praxe začnou přirozeně proudit z našeho nitra směrem ven, do světa kolem nás, prostřednictvím našich záměrů, slov a činů. Tento princip je již tisíce let dobře znám v duchovních tradicích a souvisejících systémech duchovních praxí, jakými jsou například buddhismus a jóga. Právě takhle vypadá holotropní proces v praxi. Skrze zkoumání své niterné reality, postupného poznávání čím dál tím většího množství dříve nedostupných částí nás samých a jejich následného začlenění do stále ucelenějšího, autentického já, se stáváme stále více celistvými. Krok po kroku se učíme přijímat jak světlé tak i temné stránky psýché do své stále zralejší osobnosti.
Nicméně ani tady cesta nekončí! Pokud ve své praxi vytrváme, v životě se nám přímo před očima, v našem těle i mysli, začne rozvíjet něco skutečně zázračného. S prohlubujícím se přímým vhledem do podstaty samotného vědomí[2] vidíme čím dál jasněji, že to, co jsme dosud vnímali jako „mimo nás“, „vnější“ či „jiné“, je ve skutečnosti nedílnou složkou našeho expandujícího, vědomého já – vskutku koperníkovský obrat v našem vnímání světa! Je to nejen kvantový skok k vnitřnímu osvobození, jelikož nyní začínáme chápat, že to, co utváří svět okolo nás není nic jiného než naše vlastní mysl, ale také, a to je ještě důležitější, tím že nově vnímáme svět jako součást sebe sama, začneme se instinktivně chovat k životnímu prostředí, přírodě a všem okolo nás se stejnou intuitivní péčí a laskavou pozorností, jakou bychom si přirozeně přáli sami pro sebe. Toto je pravým přínosem holotropní praxe. Je to cesta, kterou se jako lidstvo musíme vydat dál.
