Teoretický rámec

Za hranice perinatální oblasti

   Jak již bylo řečeno, v nevědomé psýché se nachází ještě další oblast, sahající až za hranice perinatální dimenze, totiž oblast transpersonální. Jedná se o tak obrovské a rozlehlé teritorium, že pokoušet se o jakýkoliv jeho ucelený popis je zcela mimo rozsah tohoto článku. Jsou to především velké duchovní a filozofické tradice, jež nám poskytují zasvěcené popisy, umělecká ztvárnění, posvátné texty a další rozličné druhy „map“ transpersonálního vesmíru. Právě v nich lze nalézt cenné informace o tajuplném transpersonálním světě, shromážděné díky odvaze a trpělivé výzkumné práci mystiků, šamanů, mnichů a jogínů, ale také učenců, teoretiků a systematiků. Svými rozsáhlými kosmografiemi přispívají křesťanství, buddhismus, taoismus, súfismus a hinduismus, máme-li vyjmenovat alespoň několik málo příkladů z mnoha autentických duchovních tradic světa. Transpersonální vesmír se po tisíciletí věrně zrcadlí v mytologiích všech kultur a historických období, se všemi úžasnými panteony bohů a bohyň, ať už hněvivých či dobrotivých, řadou hrdinů podstupujících své dobrodružné výpravy, rozličných draků a leviatanů, démonů, dévů a bezpočtem dalších postav a ztvárnění věčné kosmické bitvy mezi dobrem a zlem. Ať už se jedná o mytologii egyptskou, řeckou, mayskou, hinduistickou či jakoukoli jinou, všechny jsou odrazem transpersonální oblasti v její nevyčerpatelné bohatosti a rozmanitosti. Do této mozaiky přispěla také moderní západní psychologie s vlastními jedinečnými vhledy a popisy, zejména prostřednictvím díla Carla Gustava Junga, Stanislava Grofa, Kena Wilbera, Richarda Tarnase, z nedávné doby také Eliase Caprilese, a řady dalších.

Svět archetypů

   Do transpersonální oblasti nicméně náleží jedna konkrétní kategorie zážitků, která si i v rámci omezeného prostoru tohoto článku zaslouží zvláštní zmínku, a sice přímé setkání s archetypem nebo archetypální bytostí. Archetypy jsou prapůvodní organizující principy univerzálně formující to, jak vnímáme sebe a svět kolem nás, a jak sobě a světu rozumíme. Archetypy dávají kontext a smysl všemu, co v životě děláme. Projevují se jak ve vnějším tak i ve vnitřním světě (v Kosmu i v Psýché). Archetypy se rodí hluboko v transpersonální oblasti nevědomí a prostupují až do naší vědomé mysli. Jejich univerzální všudypřítomnost je tak výrazná, že ať pohlédneme na cokoli ve světě kolem nás, vždy je uvnitř všeho spatřujeme.

Na počátku historie lidstva žil člověk v magickém, animistickém světě, v němž vše okolo – stromy, hory, slunce, ba i počasí – mělo, stejně jako on sám, svou živou duši. Pokud přišla bouře, mělo to pro něj osobní význam, viděl v ní bytost s projevem charakteru a vůle a možná mohl i cítit, že se na něj hněvá, protože předtím udělal něco špatného. Zuřící bouře provázená hromy a vichřicí, ohromná a mocná, mající nekonečně větší sílu, než jakou vládl on sám. Anebo pohled na jasnou noční oblohu, nadpozemsky krásnou, jakoby zázrakem se vyjevující po právě skončené bouři. Taková dechberoucí podívaná na nebe plné třpytivých hvězd byla něčím, co přesahovalo jeho možnosti chápání. Co tedy uvidíme v takové chvíli, když se, podobni svému dávnému předchůdci hledícímu v posvátném vytržení na hvězdnou oblohu, setkáme s něčím tak svrchovaně mocným, tak ohromným, hlubokým a složitým, že nám nezbyde než si uvědomit, že není v naší lidské moci něco takového pochopit, a přesto se tím setkáním zároveň cítíme tak hluboce fascinovaní, snad pro jeho nepopsatelně vytříbenou krásu, či právě pro onu nekonečně smysluplnou a oduševnělou hloubku? Inu, je docela dobře možné, že uvidíme boha nebo bohyni.

S tím, jak jsme se jako lidé vyvíjeli, učili se rozumět svému prostředí a chápat jeho vnitřní procesy, bohové a bohyně se z našeho světa postupně vytratili. Čím více jsme poznávali různé přírodní děje a učili se je předvídat, ovládat a ohýbat je podle naší vůle, tím méně prostoru v nich zůstávalo pro bohy. Skoro se zdá, jako bychom se my sami nyní ocitli v roli, kterou jsme dříve přisuzovali bohům. Vždyť jsme nakonec dokázali vyletět až do vesmíru, ke hvězdám, tam, kde sami bohové přebývali už od počátku věků.

Není tak daleko k myšlence, že bohové už s námi dnes prostě nejsou. V duši moderního západního člověka, bezděčně oddané newtonovsko-karteziánskému, vědeckotechnickému paradigmatu, pro ně věru mnoho prostoru nezbylo. Avšak nenechme se mýlit, bohové nezmizeli! Ba naopak, v jistém smyslu jsou nám nyní blíže, než kdykoli předtím. Jak naše západní mysl postupně dozrává a kritické nedostatky současného dominantního světonázoru se stávají čím dál nepřehlédnutelnějšími, začínáme si všímat onoho neodolatelného volání přicházejícího z nitra naší vlastní duše, nabádajícího nás abychom svou pozornost obrátili dovnitř, do tajemných hlubin vlastní psýché, a právě tam pokračovali ve své badatelské a objevitelské cestě. A právě hlubina naší psýché je místem, kde bohové, neboli archetypální bytosti přebývají od samého počátku, vzpomínáte? Možná, že teprve nyní přichází čas na skutečné setkání tváří v tvář. Bude to dialog dvou bytostí? Nebo snad rozhovor uvnitř jediné bytosti? Nechme se překvapit…

Příklady uměleckých zobrazení různých archetypálních bytostí (božstev), které pocházejí z různých tradic a historických období.

„Vnitřní radar“ v holotropních stavech vědomí

   Takže nyní už máme celkem ucelenou představu o tom, jak nesmírně rozsáhlé teritorium představuje naše nevědomá psýché. Příležitost prozkoumat ji na vlastní kůži, subjektivně a skrze opravdovou, prožitou zkušenost, tedy nejen čtením textů a knih, je bezpochyby vzrušující a nanejvýš zajímavá. A to nemluvíme o prospěchu plynoucím z aktivace léčivého a růstového potenciálu, který dřímá v nitru každého z nás. Ale jak se máme v tak rozsáhlém prožitkovém teritoriu orientovat a pohybovat? Kde vlastně máme začít a kam se máme vydat dál? Co když se ztratíme v labyrintu bezmezného potenciálu vnitřních realit?

Odpověď na tyto otázky je, možná až trochu překvapivě, docela jednoduchá. Když vstoupíme do holotropního stavu, v naší mysli se aktivuje velmi pozoruhodná a nanejvýš neobyčejná funkce, a sice přirozená schopnost orientovat se v onom rozlehlém teritoriu psýché jakoby v režimu „automatického pilota“, jednoduše tím, že dovolíme celému procesu aby se odvíjel přirozeně, sám od sebe. Grof vypozoroval a následně popsal, že ty prožitkové obsahy nacházející se v nevědomí, které nesou ten „nejsilnější emoční náboj, které jsou v daném čase nejvýznamnější a z hlediska vědomého zpracování nejzralejší“[20] automaticky vstupují do vědomého prožitkového pole daného jedince. Jakmile je vynořujícímu se materiálu ponechána možnost projevit se ve vědomé mysli a těle, a je viděn, s plnou pozorností a autenticitou, pak na něj navázaná emoční a jemnohmotná energie[21] dostanou v tomto procesu průchod k vybití a zážitek se následně může volně posunout k dalšímu materiálu připravenému ke zpracování.

Právě tento výslovný důraz na náš „vnitřní radar“[22] je tím, co odlišuje holotropní terapii od mnoha jiných, neholotropních přístupů, neboť zodpovědnost za řízení terapeutického procesu zde neleží na terapeutovi, ale navigační kormidlo si přebírá do svých rukou samotný klient. Toto nám pak definuje role během semináře s holotropním dýcháním jako komplementární, a to tak, že na jedné straně jsou účastníci, kteří dovolí léčivému procesu aby se v nich odehrál, a na druhé straně jsou facilitátoři, kteří vytvářejí a udržují chráněné a podpůrné prostředí s cílem podpořit maximální efektivitu a bezpečnost celého procesu. A je to právě naše ochota následovat tuto svou vnitřní intuici (za podpory kvalifikovaných facilitátorů), která nás dovede až do perinatálních a transpersonálních oblastí nevědomí, a je docela možné, že v nás snad nakonec podnítí touhu vydat se na naší odyseji ještě dál, dokonce až za hranice i těchto dimenzí. Velké duchovní tradice nám nabízejí víc než dostatek brilantně zpracovaných map duchovních světů a hlavní stezky vedoucí ke konečnému cíli jsou v nich pečlivě vyznačeny. Je-li hledající bystrý, odhodlaný a dokáže pozorně rozlišovat, pak má veškeré předpoklady k tomu, aby poznal a pochopil i ty nejhlubší a nejtajemnější záhady velké Kosmické hry. Vše je v našich rukou.

Holotropic Bohemia, Holotropic Breathwork
Teorie

This is how Site Sections are decorated.

Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit, sed do eiusmod tempor incididunt ut labore et dolore magna aliqua. Cursus mattis molestie a iaculis at. Velit sed ullamcorper morbi tincidunt. Natoque penatibus et magnis dis parturient montes nascetur ridiculus mus. Id interdum velit laoreet id donec ultrices tincidunt arcu non. Fusce ut placerat orci nulla pellentesque dignissim enim sit. Dignissim suspendisse in est ante in nibh mauris. Egestas egestas fringilla phasellus faucibus scelerisque eleifend donec pretium vulputate. Nibh ipsum consequat nisl vel. Pellentesque id nibh tortor id aliquet lectus proin nibh. Pellentesque habitant morbi tristique senectus et netus et malesuada. Amet aliquam id diam maecenas ultricies mi eget mauris. Enim blandit volutpat maecenas volutpat blandit aliquam etiam erat. Odio tempor orci dapibus ultrices in iaculis nunc sed augue. Erat imperdiet sed euismod nisi porta lorem mollis aliquam.

Výraz „set a setting“, který je dnes široce užíván zejména v hlubinné psychologii a v psychedelických kruzích, původně zavedl na počátku šedesátých let dvacátého století Timothy Leary.

Tím je míněno, že během transpersonálního zážitku se můžeme, v kontrastu k našemu běžnému ztotožnění se se sebou samými, prožitkově ztotožnit například s nějakou jinou bytostí, třeba zvířetem nebo druhým člověkem. Během takového zážitku jsme si plně a důvěrně vědomi mentálních a fyzických složek a charakteristik té bytosti, tak jak je prožívá sama v sobě a o sobě. Avšak může se také stát, že se z prožitku vytratí i samotná hranice mezi „já“ a „ne-já“. Jde o sebe-reflektující aspekt naší mysli, který zůstává konstantní v obou uvažovaných případech — prožívání sebe sama jak ve své obvyklé podobě, tak i v podobě zvířete nebo jiného člověka. V psychedelickém nebo holotropním zážitku se hranice mezi „já“ a „ne-já“ může příležitostně zcela vytratit. V tom okamžiku „já“ neexistuje.

Teorie psychoanalýzy prezentuje klasické dělení na tři složky osobnosti: id, ego a superego. Stručně řečeno id představuje nevědomé biologické pudy, superego souhrn naučených a zvnitřnělých pravidel chování z dětství (tj. osvojování si hygienických návyků, vymezování a respektování osobních hranic, atd.), a ego je pak sebe-vědomé já, fungující jako vyrovnávací činitel a prostředník mezi id a superegem. V rozšířeném, holotropním stavu vědomí se může stát, že například zcela autenticky a plnohodnotně prožijeme současné ztotožnění se s vlastním běžným já a já svého otce, což následně vyústí v získání nového náhledu na náš vztah s naším skutečným otcem, a zároveň i na vztah odpovídajících složek naší osobnosti (ego a superego). Lze si představit i situaci, kdy náš zážitek překročí veškeré limity psychoanalytického modelu (zejména pokud jsme s ním například byli důvěrně obeznámeni a vnímali vnitřní dynamiku svojí osobnosti skrze jeho optiku), a to tak dramaticky a v takovém rozsahu, že se pro nás celý tento koncepční konstrukt stane úplně irelevantním. Následně by pak bylo nevyhnutelné přijmout rozsáhlejší a ucelenější obraz svého já.

„Zatímco tradiční model psychiatrie a psychoanalýzy je striktně osobnostní a biografický, moderní výzkum vědomí do něj přidává další nové úrovně, oblasti a dimenze a podává obraz lidské psýché jako souměřitelné s celým vesmírem a celou existencí.” Grof, 1985, Za hranice mozku

Některé přírodní národy používají psychoaktivní rostliny (někdy i zvířecí produkty) k léčebným a duchovním účelům po celá tisíciletí. Mnohé z nich k tomu vyvinuly původní, propracované, teoretické i praktické kontexty a postupy. Tyto takzvané šamanské tradice jsou stále součástí různých domorodých společenství celého světa, především, co do množství a rozmanitosti, oblasti Amazonie.

Kniha Abrahama Maslowa „Náboženství, hodnoty a vrcholné zážitky“ je všeobecně považována za zakládající dílo humanistické psychologie.