Historie

Počátky psychedelického výzkumu

Chceme-li se blíže podívat na historii holotropního dýchání, musíme se vrátit až do šedesátých let dvacátého století, do euforické éry květinových dětí, volné lásky a legendárního hudebního festivalu Woodstock. Právě v této době ve Spojených státech vstupuje na scénu takzvané Hnutí lidského potenciálu, jenž se rodí z trendů aktuálního vývoje v západní psychologii, zatímco je současně poháněno stále nepřehlédnutelnějším vlivem hinduistické filosofie a rapidně se šířící popularitou jógy coby nástroje osobního rozvoje a duchovní realizace. Samotné holotropní paradigma bylo skutečně z velké části posléze spojováno právě s těmito jedinečnými fenomény kultury Spojených států. Avšak abychom se dopátrali kořenů průkopnické práce Stanislava Grofa, která později vedla až k objevu holotropního dýchání, musíme se nejprve vydat zcela opačným směrem. Psal se rok 1960, když se Stanislav Grof, v té době devětadvacetiletý, stále ještě relativně čerstvý absolvent Univerzity Karlovy v Praze, v prostředí komunistického Československa, skrytého před zraky světa za železnou oponou, právě chystal zahájit svůj průlomový experimentální výzkum v novém, slibně se vyvíjejícím oboru psychedeliky asistované psychoterapie, s využitím tehdy nově dostupné, podivuhodně účinné psychedelické[1] látky LSD-25[2]. Během tohoto krátkého období mezi lety 1960 a 1970 se psychedelický výzkum čile rozvíjel na obou stranách Atlantiku. Vědečtí pracovníci intenzivně bádali v rámci svých nadějných výzkumných projektů a bylo také svoláno hned několik odborně zaměřených mezinárodních konferencí, mezi jejichž pořádajícími městy nechyběla taková jména jako Princeton, Londýn a Amsterdam.

Grof pokračoval ve své práci ve Výzkumném ústavu psychiatrickém v Praze po dobu následujících sedmi let, načež se v roce 1967 natrvalo přesunul do Spojených států, kde pracoval na svém výzkumu dalších sedm let na vědeckých pozicích na univerzitě Johnse Hopkinse v Baltimoru a v Marylandském centru pro psychiatrický výzkum. Právě na základě těchto čtrnácti let výzkumné práce zformuloval svou teorii a metodologii psychedeliky asistované psychoterapie.

Albert Hofmann, objevitel LSD, spolu se Stanislavem Grofem

Avšak již koncem šedesátých let se použití LSD i dalších psychedelik začalo stávat stále problematičtějším z důvodu živelného nárůstu jejich rekreačního užívání, zejména ve Spojených státech. Státní úřady v Kalifornii, kde Stanislav Grof působil, uvalily veřejný zákaz na užívání LSD již v roce 1966. Naneštěstí bylo používání LSD nakonec zakázáno i pro účely vědeckého výzkumu.[3] Tudíž doktor Grof, který byl nucen svůj slibně se rozvíjející psychedelický výzkum zastavit, se tedy musel, pokud chtěl nějakým způsobem pokračovat ve své výzkumné práci, začít zamýšlet nad tím, zda by mohlo být možné najít nějakou bezdrogovou alternativu, kterou by mohl nahradit účinek psychedelických látek v terapii.

Esalen - zrod holotropního dýchání

  Zhruba v době, kdy již vstupoval v platnost celostátní zákaz nakládání s LSD, se Dr. Grof účastnil jistého večírku ve městě New York. Potkal se zde s mužem jménem Michael Murphy, který mu nabídl možnost působit jako rezidentní výzkumník a přednášející na Esalenském institutu v kalifornském Big Sur.

A právě Esalen byl místem, kde se Stanislav o pár let později setkal se svou budoucí manželkou Christinou, s níž společně začali vyvíjet techniku holotropního dýchání, jako zcela novou bezdrogovou metodu navozování mimořádných stavů vědomí a následné práce s nimi. Stan (jak mu lidé v Americe říkali) a Christina pak společně rozvíjeli svou průkopnickou práci v Esalenském institutu po dobu dalších čtrnácti let, během nichž sestavili a vedli sérii třiceti experimentálních jednoměsíčních vzdělávacích programů a také množství pětidenních a víkendových zážitkových seminářů. V průběhu tohoto období se jim podařilo metodu holotropního dýchání postupně zdokonalit do podoby, kterou si z podstatné části zachovala až do současnosti.

Mladí Stanislav a Christina Grofovi

Těžko lze vyčíslit, kolikrát Dr. Grof již musel odpovídat na otázku, jak jen se mu mohlo podařit přijít na to, že tak jednoduchý fenomén jako je hyperventilace v sobě skrývá tak pozoruhodně silné účinky na lidské tělo a mysl, které dokáže prožitkově otevřít běžně nedostupným oblastem nevědomí. Pokaždé odpovídá, že měl k dispozici několik vodítek, která se nakonec vzájemně propojila do výsledného celku. Některá z nich, jako například existence tradičních dechových technik známých ze starobylých duchovních nauk, jako jsou jóga pránajáma nebo taoistická dechová cvičení, o nichž bylo dobře známo, že dokážou vyvolat změny v lidském vědomí, patřila mezi ta snáze předvídatelná. Nikdo však nemohl čekat, s čím se Dr. Grof znovu a znovu setkával během své experimentální práce s pacienty na vysokých dávkách psychedelických látek, převážně LSD.

V závěrečných fázích řady terapeutických sezení docházelo k situaci, kdy účinek psychedelické látky již postupně odezníval a pacient se začal vracet do svého běžného bdělého stavu vědomí. Zároveň však stále probíhající psychedelická epizoda ještě nedospěla ke svému plnému vnitřnímu vyřešení. Jisté psychické obsahy, častokrát rozrušující, obtížné či matoucí, provázené konfliktními nebo jinak obtížnými emočními energiemi, se během kulminující fáze účinku drogy vynořily na povrch. Ke konci sezení pak jistá část tohoto materiálu zůstala uvíznutá, jakoby jen „zpola dokončená,“ jelikož psychedelická látka zkrátka již neměla dostatečnou účinnost, aby umožnila celý proces dokončit s náležitou intenzitou. Grof v této souvislosti vypozoroval, že kdykoli tato situace nastala, jeho pacienti často začali spontánně hyperventilovat. Ukázalo se, že skrze tuto hyperventilaci jsou schopni psychedelický proces částečně znovu aktivovat, dokončit, co zbývalo ještě k dořešení, a následně dosáhnout stavu klidu a spokojenosti, prostého vnitřních konfliktů. Dále si také všiml, že v průběhu závěrečných fází psychedelického sezení jeho pacienti často ukazovali na určité místo nebo oblast na těle, které subjektivně vnímali jako vnitřně spjaté s emočními potížemi které právě prožívali. Na tomto místě si pak vyžadovali nějakou formu fyzického kontaktu, někdy jen prostý dotek, jindy i silnější tlak. Dr. Grof se nechal svými pacienty vést, načež brzy zjistil, že prostřednictvím fyzické aktivace takového místa nebo oblasti těla se souběžně aktivuje i odpovídající emoční obsah, což posléze vyústí v emočně-energetickou prožitkovou katarzi, která pak opět vede k smysluplnému rozřešení celého prožitku s následnou emoční i fyzickou úlevou.

Tímto způsobem tedy došlo k objevu dvou základních složek techniky holotropního dýchání, tj. hyperventilace a cílené práce s tělem zaměřené na uvolnění energie (bodywork). Byli to sami lidé procházející procesem psychedelické terapie, kteří je Dr. Grofovi nevědomky odhalili.

Založení výcvikového programu Grof Transpersonal Training

   Dlouhodobý pobyt manželů Grofových v Esalenském institutu dospěl ke svému konci v roce 1987, avšak celé toto období bylo fakticky završeno až v roce 1989, kdy Stanislav a Christina zahájili svůj výcvikový program pod názvem Grof Transpersonal Training (GTT). Mnozí z těch, kteří již holotropní dýchání s manželi Grofovými absolvovali, projevili zájem o možnost samostatně s touto technikou pracovat dále. Po několika počátečních letech prvotního výcviku probíhajícího v uzavřených skupinách a práce na vývoji vhodného výukového modelu dozrál čas k oficiálnímu zahájení organizovaného a systematicky vedeného výcviku budoucích facilitátorů. V té době již byl zaveden současný modulární systém výukového programu, jehož základ tvořila série sedmi šestidenních intenzivních výcvikových „modulů“, z nichž každý zahrnoval čtyři sezení holotropního dýchání a sérii teoretických přednášek.

Program GTT se brzy etabloval na několika kontinentech. Již počátkem devadesátých let se certifikační programy rozběhly naplno v Evropě, v Jižní Americe a Austrálii. Krátce po pádu berlínské zdi se Stanislav, společně s Christinou, vrátil do Československa, v té době již osvobozeného od komunistické diktatury. Díky síle osobnosti Václava Havla to byla právě Grofova rodná země, jež svým osobitým způsobem opět udávala tón globální diskuzi o lidských právech. Uprostřed povznesené atmosféry panující po pádu komunistického režimu v zemích střední a východní Evropy se manželé Grofovi velkoryse rozhodli pomoci s výcvikem první generace profesionálních facilitátorů holotropního dýchání v zemi, kde Dr. Grof o třicet let dříve započal svou bohatou kariéru v oblasti psychedelického výzkumu.

Previous slide
Next slide
V roce 2007 obdržel Stanislav Grof od Nadace Dagmar a Václava Havlových
prestižní cenu Vize 97.

V roce 1998 manželé Grofovi předali vedení výcvikového programu GTT svým bývalým studentům a později dlouholetým kolegům Tavovi a Cary Sparksovým, kteří od té doby mají organizaci vzdělávacích kurzů pod svou patronací.[4] Manželé Grofovi se však po řadu dalších let podíleli na výcviku formou výuky a konzultací (Christina až do své smrti v roce 2014), přičemž Stanislav ještě po určitou dobu vedl i některé šestidenní výcvikové moduly. Posléze své aktivity omezil pouze na vedení dvoudenních teoretických vstupů a o zbývající části modulů, včetně samotného holotropního dýchání, se starali ostatní lektoři a členové týmu působící v programu GTT. Dr. Grof veškerou svou činnost v rámci programu GTT ukončil v roce 2017.

Řady současných facilitátorů měly možnost završit svůj výcvik v programu GTT v mnoha zemích světa, jmenovitě v Argentině, Austrálii, Brazílii, Čile, Německu, Indii, Itálii, Mexiku, Rusku, ve skandinávských zemích a Španělsku. V současné době výcvikové moduly běží ve Spojených státech, Austrálii, v řadě evropských zemí, v Latinské Americe, Rusku a Indii. Výcvik holotropního dýchání každým rokem expanduje na nová místa a vytváří tak pro stále více lidí na celém světě další příležitosti vydat se na tuto úžasnou a důležitou cestu sebepoznání.

Holotropic Bohemia, holotropic breathwork
Teorie

This is how Site Sections are decorated.

Lorem ipsum dolor sit amet, consectetur adipiscing elit, sed do eiusmod tempor incididunt ut labore et dolore magna aliqua. Cursus mattis molestie a iaculis at. Velit sed ullamcorper morbi tincidunt. Natoque penatibus et magnis dis parturient montes nascetur ridiculus mus. Id interdum velit laoreet id donec ultrices tincidunt arcu non. Fusce ut placerat orci nulla pellentesque dignissim enim sit. Dignissim suspendisse in est ante in nibh mauris. Egestas egestas fringilla phasellus faucibus scelerisque eleifend donec pretium vulputate. Nibh ipsum consequat nisl vel. Pellentesque id nibh tortor id aliquet lectus proin nibh. Pellentesque habitant morbi tristique senectus et netus et malesuada. Amet aliquam id diam maecenas ultricies mi eget mauris. Enim blandit volutpat maecenas volutpat blandit aliquam etiam erat. Odio tempor orci dapibus ultrices in iaculis nunc sed augue. Erat imperdiet sed euismod nisi porta lorem mollis aliquam.

Výraz „set a setting“, který je dnes široce užíván zejména v hlubinné psychologii a v psychedelických kruzích, původně zavedl na počátku šedesátých let dvacátého století Timothy Leary.

Tím je míněno, že během transpersonálního zážitku se můžeme, v kontrastu k našemu běžnému ztotožnění se se sebou samými, prožitkově ztotožnit například s nějakou jinou bytostí, třeba zvířetem nebo druhým člověkem. Během takového zážitku jsme si plně a důvěrně vědomi mentálních a fyzických složek a charakteristik té bytosti, tak jak je prožívá sama v sobě a o sobě. Avšak může se také stát, že se z prožitku vytratí i samotná hranice mezi „já“ a „ne-já“. Jde o sebe-reflektující aspekt naší mysli, který zůstává konstantní v obou uvažovaných případech — prožívání sebe sama jak ve své obvyklé podobě, tak i v podobě zvířete nebo jiného člověka. V psychedelickém nebo holotropním zážitku se hranice mezi „já“ a „ne-já“ může příležitostně zcela vytratit. V tom okamžiku „já“ neexistuje.

Teorie psychoanalýzy prezentuje klasické dělení na tři složky osobnosti: id, ego a superego. Stručně řečeno id představuje nevědomé biologické pudy, superego souhrn naučených a zvnitřnělých pravidel chování z dětství (tj. osvojování si hygienických návyků, vymezování a respektování osobních hranic, atd.), a ego je pak sebe-vědomé já, fungující jako vyrovnávací činitel a prostředník mezi id a superegem. V rozšířeném, holotropním stavu vědomí se může stát, že například zcela autenticky a plnohodnotně prožijeme současné ztotožnění se s vlastním běžným já a já svého otce, což následně vyústí v získání nového náhledu na náš vztah s naším skutečným otcem, a zároveň i na vztah odpovídajících složek naší osobnosti (ego a superego). Lze si představit i situaci, kdy náš zážitek překročí veškeré limity psychoanalytického modelu (zejména pokud jsme s ním například byli důvěrně obeznámeni a vnímali vnitřní dynamiku svojí osobnosti skrze jeho optiku), a to tak dramaticky a v takovém rozsahu, že se pro nás celý tento koncepční konstrukt stane úplně irelevantním. Následně by pak bylo nevyhnutelné přijmout rozsáhlejší a ucelenější obraz svého já.

„Zatímco tradiční model psychiatrie a psychoanalýzy je striktně osobnostní a biografický, moderní výzkum vědomí do něj přidává další nové úrovně, oblasti a dimenze a podává obraz lidské psýché jako souměřitelné s celým vesmírem a celou existencí.” Grof, 1985, Za hranice mozku

Některé přírodní národy používají psychoaktivní rostliny (někdy i zvířecí produkty) k léčebným a duchovním účelům po celá tisíciletí. Mnohé z nich k tomu vyvinuly původní, propracované, teoretické i praktické kontexty a postupy. Tyto takzvané šamanské tradice jsou stále součástí různých domorodých společenství celého světa, především, co do množství a rozmanitosti, oblasti Amazonie.